Víc deště, míň vody.

Když se nějakému druhu začne měnit prostředí, má tři možnosti: změnit sebe, změnit si to prostředí, nebo odejít. Liška, buk i člověk. A stejné tři tahy popisují i to, co dělá stát.

K čemu je to dobré? Nutí to u každého nápadu říct dvě věci: který tah to je a v jakém měřítku — zahrada, pole, povodí, země, kontinent. Přesně tomu se veřejná debata vyhýbá. Hádáme se o nástroje, přehrady proti mokřadům, ale mlčky si přitom každý představuje jiné měřítko. Proto ta debata nikdy nikam nedojde.

Dvě věci k tomu ještě patří. Za prvé, ty možnosti nejdou po sobě a nevylučují se. Společnosti dělají všechny tři najednou. A o tom, čeho bude kolik, nerozhoduje síla sucha — rozhodují peníze a to, jak dobře funguje stát. Za druhé, je tu čtvrtá možnost, kterou ta trojice schovává: zůstat a neuspět. To je to, co potkává lidi, kteří si odchod nemohou dovolit — a jak uvidíte v části 15, je jich většina.

Teplý vzduch unese víc vodní páry. Na každý stupeň oteplení se do něj vejde asi o 7 % vody navíc.

Jenže tolik vody se do něj nedostane. Odpařit ji stojí energii a té je míň, než kolik by jí bylo potřeba: skutečné množství vody v koloběhu roste jen asi o 4,3 % na stupeň. Vzduch tedy pojme víc, ale nenese víc — a o ten rozdíl je žíznivější. Odborně se mu říká sytostní doplněk; v článcích o suchu narazíte spíš na širší výparnou poptávku atmosféry, kterou kromě tepla pohání i vítr, slunce a vlhkost. Čím je ta žízeň větší, tím silněji vzduch tahá vodu z každého listu, z každé louže a z každého kusu půdy. Nad Evropou měřitelně roste od 80. let, a v modelech, kde člověk chybí, roste zhruba o polovinu pomaleji.

Znáte to ze šňůry s prádlem: v teple schne rychleji, a když je vzduch k tomu suchý, schne nejrychleji.

Odsud plyne celý článek: klimatická změna nám v Česku tolik neubírá vodu, která přiteče. Zrychluje tempo, jakým si ji vzduch bere zpátky.

Proč se to zlomí, místo aby se to pomalu zhoršovalo

Půda a vzduch spolu mluví a můžou být ve dvou různých stavech. Ve vlhkém stavu, ve kterém Česko vždycky bylo, je v půdě vody dost a o tom, kolik se jí odpaří, rozhoduje jen sluneční energie. Suché období proběhne a skončí.

V přechodovém stavu, který se k nám posouvá z jihu, je to naopak: vody je málo, a tak o výparu rozhoduje ona. Tím se zavře smyčka. Suchá půda nemá čím chladit, takže víc sluneční energie jde do ohřevu vzduchu. Teplejší a sušší vzduch tahá za půdu silněji. Půda vyschne ještě víc. A tak pořád dokola. Léto 2003 bylo první velká ukázka: horko bylo tak extrémní i proto, že půda už byla vyschlá.

Z toho plynou tři věci, které jsou v českých datech vidět:

• Sucho se samo zrychluje. Jakmile se rozjede, pohání se dál samo.
• Horko a sucho přestávají být dvě různé hrozby. Chodí spolu a zesilují se.
• Roční úhrn srážek přestal být měřítkem sucha. A na tom stojí většina běžných úvah o tom, jestli je sucho, nebo ne.

Ještě jedna věc: evropské vlny veder rostou třikrát až čtyřikrát rychleji než jinde v našem pásmu, a to kvůli změnám proudění, které klimatické modely podceňují. Odhady budoucnosti jsou tedy spíš opatrné než přehnané. Plánovat se má proti té horší variantě, ne proti průměru.

„Za mého dětství byl každou zimu sníh." Tahle vzpomínka je pravdivá a je důležitější, než se zdá. Když se porovná období 1991–2020 s roky 1961–1990, napadne u nás v průměru o 40 centimetrů sněhu za rok míň. Sníh přitom není jen kulisa — je to nádrž s pomalým odtokem. Na jaře taje týdny a celou tu dobu doplňuje půdu i podzemní vodu. Déšť, který spadne místo něj, odteče za pár dní. Ubývá tedy právě ten typ zásoby, který krajina potřebuje nejvíc.

„Sucho už tady bylo, ono to přejde." Napůl pravda. Jednotlivé suché roky byly vždycky a rok 1947 byl nejspíš horší než cokoli, co jsme zažili od té doby. Nové ale je něco jiného: sucho se přestalo mazat. Vrchních pár centimetrů půdy se po vydatném dešti spraví za pár dní. Hlubší vrstvy a podzemní voda se doplňují hlavně v chladné půlce roku, kdy se skoro nic neodpařuje. Když je tahle půlka roku teplejší a bez sněhu, chybějící voda se z roku na rok přenáší dál a sčítá. Proto v letech 2014–2018 chybělo v české půdě dohromady nejvíc vody za 253 let.

„Když pořádně zaprší, je po suchu." Dneska už ne. Zaprší-li, zezelená tráva a všichni si oddechnou — ale to je jen ta vrchní vrstva. Zásoba, ze které berou studny a řeky v srpnu, se doplňuje jinde a jindy.

A kde se na historii odvolat nedá

Tady je ten zlom, kvůli kterému nestačí říct „už to tu bylo". Rok 1947 byl sucho z nedostatku deště. To dnešní není. V roce 2018 spadlo srážek zhruba tolik, kolik má být — a přesto v půdě chybělo rekordně moc vody. To jsou dvě různé nemoci se stejným příznakem.

Má to dva praktické důsledky. Za prvé: recept, který ukončil rok 1947 — přišel vlhčí rok a bylo po problému — dneska nefunguje spolehlivě, protože ubývá voda i v letech, kdy prší normálně. Za druhé, a to je vážnější: změnila se pravidla, ne jen počasí. Statistika typu „takhle silné sucho přijde jednou za dvacet let" se opírá o svět, který fungoval v tom vlhkém stavu. My se posouváme do toho druhého. Čísla o tom, jak často se co stávalo, proto budoucí riziko spíš podceňují.

Zkušenost je pořád k něčemu — říká vám, jak sucho vypadá. Neříká vám ale, jak často teď bude chodit, jak dlouho vydrží ani co ho ukončí.

Česko je střecha Evropy: nepřitéká sem žádná významná řeka. Každá dostupná kapka tady spadla a ještě neodtekla, takže hlavní proměnnou je doba zdržení — a tu neurčuje obloha, ale krajina.

Ve 20. století se tahle doba zdržení cíleně zkracovala. Ne ze zlé vůle: odvodnění, scelení a napřimování toků byly správnou odpovědí na tehdejší zadání. Zadání se změnilo, infrastruktura ne. Odvodněno je přes 1,1 milionu hektarů, tedy zhruba čtvrtina zemědělské půdy, odhadem milionem kilometrů drenážních trubek — většina z nich na konci životnosti a řada bez jasně odpovědného vlastníka. Přes polovinu orné půdy ohrožuje vodní eroze a na většině té plochy neprobíhá žádná systematická ochrana.

Záleží na tom víc, než to zní, protože ornice je největší a nejlevnější vodní nádrž, kterou tahle země má. Její kapacitu určuje obsah organické hmoty, struktura a hloubka — a všechny tři eroze a utužení soustavně ubírají. Jedno procento navíc ve vodě využitelné rostlinami napříč českou ornou půdou je řádově srovnatelné s využitelným objemem největší české přehrady a nestojí to žádné údolí.

Lesní výsledek, který nikdo nečeká

Kůrovcová kalamita byla obrovská — v roce 2022 tvořila nahodilá těžba pořád 78,8 % celkové. Napadne vás, že se ztrátou lesa přišla i ztráta vody. Data to ale nepotvrzují. V šumavském povodí nevedla mozaika hospodářských postupů od bezzásahovosti po vytěžení a zalesnění k žádnému statisticky významnému rozdílu v ročním odtoku ani evapotranspiraci. A protože jehličnany zachycují a odpařují víc než listnáče, je změna druhové skladby, ke které je teď český les donucen, z hlediska výtěžnosti vody příznivá.

Poučení, které platí i jinde: u vody se často plete i to, jestli něco pomáhá, nebo škodí — natož o kolik. A dopad bývá skoro vždycky menší, než se o něm říká. Měřit, ne vyprávět.

Tři země narazily na nedostatek dřív než my, sáhly po různých nástrojích a jsou dost daleko na to, aby byly vidět výsledky. Přenášejí se líp jejich selhání než jejich úspěchy.

Španělsko postavilo převod Tajo–Segura. Počet studní v cílové oblasti vzrostl z 7 829 na 20 350 a většina z nich není nikde evidovaná. Vážně poškozeno je čtyřicet ze šedesáti tří zásobáren podzemní vody. V nejhorších místech je 40 % zavlažovaných polí nelegálních. A laguna Mar Menor se udusila hnojivy, která do ní z těch polí stekla. Infrastruktura fungovala přesně podle návrhu a základní problém zhoršila — přišla nová voda, zavlažovaná plocha se rozšířila daleko za původní záměr, a tu vodu navíc si lidé vzali z podzemí.

Tomu se říká efekt nádrže a tady se odehrál v měřítku celé země. Víc vody svede lidi k větší spotřebě a ta celý přínos sní. A čím víc lidí na té zásobě visí, tím větší škoda vznikne, až jednou dojde.

Voda se nezastaví na hranici a ten argument taky ne. Dvě třetiny lidstva už žijí v silném nedostatku vody aspoň jeden měsíc v roce. Středomoří — na rozdíl od Česka — o srážky opravdu přichází, a ví se to velmi jistě. Jižní Evropa není předobraz našeho počasí. Je předobraz našeho sousedství.

Proč se syrský příběh na datech rozpadl

Migrační argument se musí vést opatrně, jinak se obrátí proti tomu, kdo ho vede. Nejčastěji se uvádí Sýrie: sucho prý spustilo občanskou válku. Jenže tohle vysvětlení neobstálo. Přehodnocení z roku 2017 nenašlo přesvědčivý důkaz, že to sucho způsobila klimatická změna. A ukázalo, že proslulý počet lidí, kteří kvůli němu museli odejít, je desetkrát vyšší než tehdejší odhad OSN. Spor o to není uzavřený dodnes. Kdo bude tvrdit čistý kauzální řetěz od sucha k člověku na hranici, ten ten spor na datech prohraje.

Obhajitelná verze je užší a silnější: klimatická změna problémy zesiluje. Ubírá vodu a úrodu státům, které jsou křehké už teď. A patří k tomu ještě jedna věc, která zní překvapivě. Když se adaptace jinde povede, může se počet stěhujících se lidí načas zvýšit. Stěhování totiž stojí peníze a ti nejchudší je zatím nemají. Kdo svou podporu adaptačního financování opře o klesající počty, tomu čísla nemusí vyjít. Ten argument má stát na stabilitě a odvráceném utrpení.

Co sporné není: cena

Co sporné není, je cena. Modelování Světové banky říká, že rázné snižování emisí spolu se zeleným a inkluzivním rozvojem by snížilo očekávanou klimatickou migraci až o 80 %. Adaptační investice se vracejí dvoj- až desetinásobně. Mezinárodní veřejné adaptační financování je dnes zhruba dvanáct až čtrnáctkrát pod vyhodnocenou potřebou — a klesá.

Pro malou bohatou zemi ty počty vycházejí nemilosrdně. Česko vypustí asi 9 tun oxidu uhličitého na obyvatele za rok. Unijní průměr je kolem 7. Na vlastní klimatická opatření přitom dostaneme z evropských fondů řádově 450 miliard korun. A do Zeleného klimatického fondu, ze kterého se platí adaptace v chudších zemích, posíláme zhruba 2 koruny na obyvatele za rok. Do Adaptačního fondu jsme nepřispěli nikdy nic. Nejde to spočítat tak, aby pro svět jako celek znamenaly naše rybníky a meze víc než naše emise a peníze poslané jinam. Dělat se má obojí. Dělá se jen jedno, a je to to, které pomáhá jenom nám.

Tohle je hloubková rešerše — zhruba sedmdesát osm zdrojů napříč fyzikou atmosféry, českou hydrologií, půdoznalstvím, lesní hydrologií, vodním hospodářstvím, migračními studiemi a třemi srovnávacími případy zemí. U každého zdroje je vedeno, jak hluboko byl skutečně čten: plný text, abstrakt, nebo jen shrnutí z vyhledávání. Žádné tvrzení, které nese argument, nestojí na zdroji čteném jen na úrovni shrnutí.

Zhruba třetina materiálu je čtená na úrovni abstraktu a je to řečeno, ne schováno. Dva klíčové české dokumenty — národní hydrologická databáze za projekcemi odtoku a factsheet o klimatickém financování — byly staženy a přečteny celé, protože oba nesou čísla, na kterých závěry stojí.

Co je skutečně sporné

• Českou debatou koluje číslo, podle kterého by zemědělská krajina dokázala zadržet 8,4 miliardy m³ vody. Nepodařilo se mi ho dohledat k žádné primární metodice a nenašel jsem ani vážnou publikovanou oponenturu. V závěrech výše se o něj neopírám nikde.
• Populární vysvětlení o „malém vodním cyklu" zní logicky, ale chybí mu odborná kritika, kterou bych chtěl vidět, než ho začnu opakovat. Směr, kterým ukazuje, obhájit jde — přes zásobu vody v půdě. To, jak se obvykle popisuje, doložené není.
• Jestli komise pro sucho a krajské plány pro zvládání sucha reálně fungují, nebo jsou jen formálně přijaté, je neověřeno. Žádné vyhodnocení jsem nenašel.
• Přesná budoucí čísla odtoku by se citovat neměla. Rozptyl mezi klimatickými modely je velký a národní databáze je podklad pro rozhodování, ne předpověď.

Zveřejnit i mezery patří k věci. Text, který uvádí jen to, co našel, je spíš reklama. Ten, který přizná i to, co nedohledal, se dá použít jako základ pro další práci.